1. kapitola - Velmi zváštní den

20. listopadu 2011 v 19:55 | Elis
První kapča.. Celkem slabý, ale užijte si a zanchte stopy.. Komenty :D Elis



Byla noc. Pro všechny lidi období strachu, období nebezpečí. A navíc byl Halloween.
,,Je přesně půl noc!" zaradovala jsem se při pohledu na hodinky. Právě jsem se procházela po hřbitově. Kámoška se mnou jít nechtěla, bála se. Mě to nevadí. Říká se, že jsou tady upíři. Já tomu věřím - sama jsem viděla jak se moje sestra přeměnila. A byla pryč. Navždy. Nechtěla nám ublížit... A po půl roce po ní nebylo ani památky... Nikdo nevěděl kde je. Ale to je jedno. Já vím, že je to tu nebezpečné, ale pochybuju, že tady nějakej upír bude. Dyť je to blbost...
,,Jaspere, ne!" slyšela jsem za mnou. Bleskově jsem se otočila. Uviděla jsem dva kluky jak se perou. Jeden blonďatý - zjevně Jasper. A ten druhý, s rozčepýřenými vlasy. Jasper se zvedl ze země a rozběhl se za mnou. Co to je za úchyla?! Zastavil se těsně před mým obličejem. Dívala jsem se do jeho červených očí. Usmál se - ne milým a upřímným způsobem. Ale hladovým. Upír...
,,Jaspere!" bylo poslední co jsem slyšela, než se Jasper ke mně naklonil a zakousl se do mého krku...
Necítila jsem nic. Teda vlastně ano - cítila jsem oheň. V mém těle. Já hořím! Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Chtěla jsem pomoc, ale nedostala se mi. Umírám, nebo ne? Myslela jsem, že smrt je klidná. Žár mi procházel celým mým tělem. Prosím, já chci umřít! Chtěla jsem volat. Zabij mne! Ale nešlo to. Nemohla jsem se hýbat, nemohla jsem nic. Najednou - z čista jasna - začal žár ustupovat. Nejdřív v nohách... A pak to přešlo. Ale pořád jsem se nemohla hýbat a ani mluvit. Ale slyšela jsem a cítila jsem. Vím, jsem upír. Mám zostřené smysly, jak mi říkala má mladší sestřička. Teda o moc mladší není, nebyla. Jen o dvě minuty, ale stejně. Nejsme, nebyli jsme dvojčata, ale chovali jsme se tak.
,,Jak dlouho Carlisle?" zašeptal někdo. Myslím, že to byl ten co se pral s Jasperem.
,,Nevím. Den, možná dva, ale mé odhady jsou nepřesné." povzdechl si jmenovaný. Aspoň myslím, že to byl on. Ale otázka byla směřována na Carlislea, takže by měl odpovědět on. Někdo zakroutil nesouhlasně hlavou. Neviděla jsem, ale slyšela jsem kůži jak se o sebe otřela. Sice to bylo potichu, ale slyšela jsem to.
,,Ne, viděla jsem něco jiného. Bude to touhle dobou." odporovala nějaká holka. Viděla? Jak to sakra myslí?!
,,Neměli bychom ji zabít?" zasyčela další holka, nebo žena... Zabít? To myslí mě?
,,Ne Rose." řekli všichni, aspoň myslím, že všichni.
,,Je vzhůru. Slyšel jsem její myšlenky..." konstatoval kluk. Jak to myslí, slyšel myšlenky? Sakra, musím vypadnout a to rychle!
,,Chce utéct." řekl znovu kluk. V duchu jsem se usmála. Můžeš mi přestat číst myšlenky? Je to nepříjemný! Trochu sebou ucukl a pak se zasmál.
,,Dobře..."
,,Co si myslela?" zeptal se Carlisle. To je moje věc!
,,Je to její věc." zopakoval mojí myšlenku ten... Kluk. Hej, ty co čteš myšlenky, jak se jmenuješ?
,,Edward." Super hezký jméno. Teď když jsem upírka... Hele zůstaň stát. Cítila jsem se silná a dost silná na to, abych skočila oknem. Ale tuhle myšlenku jsem dala hluboko do mého mozku. Vyskočila jsem - a hodně daleko. Na druhý konec místnosti. Prohlédla jsem si lidi co stáli přede mnou. Byl tam i Jasper. Ten kluk co mě proměnil.
,,Ou. Mám vyprahlo v krku... Jde se žrát!" usmála jsem se a skočila oknem.
,,Za ní!" uslyšela jsem z domu.
,,Těšilo mě, možná se ještě uvdíme!" zasmála jsem se. Bylo to zvláštní, být upír. Spousta změn, tak to myslím. Bystřejší smysly, neuvěřitelná rychlost, síla a vůbec jsem nepotřebovala dýchat! Utíkala jsem hlubokým lesem. Slyšela jsem za mnou kroky. Rychlé, rychlejší, než jsou ty moje. I přesto, že jsem nepotřebovala dýchat jsem se nadechla. A ucítila krev. Ne lidskou, ale... Jinou. Zamířila jsem na severo-západ. Po dlouhé cestě, i přesto, že jsem za sebou slyšela kroky, jsem zastavila.
,,Hej!" zamručel Edward, když do mě narazil. Otočila jsem se a zavrčela. Věděla jsem co dělám a nechtěla jsem to udělat, ale instinkty byly silnější než já. Přikrčila jsem se a zavrčela. Je to má kořist!
,,Klid. Jaspere, sakra kde jsi?!" zamručel. Někdo, nevím kdo, mě povalil na zem a držel mi ruce za zády. Zavrčela jsem. Nechte mě být! Vrčela jsem tak nahlas, až to mělo ozvěnu.
,,Klid.Vím, že to je těžké, ale snaž se to ovládat." řekl Jasper. Na mých zádech. Tss, vypadni ty imbecile! Co si o sobě myslíš! Pusť! Ty debile!! Edward se začal smát. A to mě vytočilo. Snažila jsem se vykroutit, otočit hlavu tak, abych ho mohla kousnout.
,,Slez ze mě, ty debile! Já ti utrhnu hlavu a to myslím doslovně! Pusťte mě vy idioti s mozkem postiženýho mravence!" křičela jsem. Najednou jsem se cítila uvolněná. Já nechci být uvolněná, mám hlad! A příšerný žár v krku!
,,To je normální." přikývl Edward.
,,Pusťte mě!" řekla jsem znovu. Nadechla jsem se. Už jsem necítila ten pach, co předtím... Tenhle byl jiný... Lákavější... Člověk!
,,Drž ji!" zavrčel Edward. Oba dva mě drželi. Edward hlavu a záda, Jasper ruce a nohy. Kroutila jsem se a vrčela. Konečně! Edward trochu povolil mou hlavu a já ho kousla. Otočila jsem se na záda a kopla jsem Jaspera do břicha. Znovu jsem utíkala za pachem. Nebyli daleko - pach byl čerstvý.
,,Stop." Z ničeho nic se přede mnou objevil Carlisle a Jasper. Přikrčila jsem se a zavrčela. Někdo mi znovu skočil na záda a povalil mě na zem.Carlisle a Jasper mě drželi jak nejvíc mohli. Někdo mi svázal ruce něčím těžkám a pevným.
,,Hej, tak to nebylo nutné!" zamručela jsem když jsem se uklidnila. Lidi byli pryč.
,,Bylo to nutné..." usmál se Carlisle. ,,Jak se jmenuješ?"
,,Eh... No... Megan Brownová, ale všichni mi říkají Meg nebo Meggie." usmála jsem se. Všichni se na mě podívali. No super, to jsem tak známá?
,,Tvá sestra byla Lucy Brownová?" zeptal se mě Carlisle. Přikývla jsem.
,,Co o ní víte? Je naživu?" nechtěla jsem si dělat zbytečné naděje.
,,Zastavila se u nás a odešla. Do hor." řekla holka za mnou. ,,A mimochodem já jsem Alice. A ty dva co vidíš před náma jsou Emmett a Rosalie. A za pět vteřin se začnou líbat." dodala znechuceně. Začala jsem se smát. S Alice si budem rozumět. Už teď vím, že je to milá holka. Podívala jsem se na Rose a Emmetta a opravdu - začali se líbat. Protočila jsem oči. Tohle mi připadá i na můj věk sedmnácti let nechutný.
,,Mám vám to sklo zaplatit?" zašklebila jsem se na Carlislea. Usmál se a zakroutil hlavou.
,,Není nutné. Máme náhradní." Tak tahle věta mě dostala. Začala jsem se smát. Náhradní okna? Co tady je ještě možné?
,,Ok, teď mě můžete pustit, jsem v klidu a věřím vám." usmála jsem se nevinně.
,,Říká pravdu, nezdrhne..." zahuhlal Edward. Ta těžká věc na mých rukou spadla a Alice s Jasperem mě pustili. Alice se na mě vrhla a obejmula mě.
,,Hej, v klidu skoro se neznáme!" zasmála jsem se, ale objetí ji oplatila.
,,Super, pojď musíš se převléct! Jo tohle je Rosaliea Emmett, jak už jsem říkala... Nezdržuj Emmette!" pískla Alice a táhla mě za sebou. ,,Tohle je Esme, něco jako naše máma...." ukázala na ženu. Zamávala jsem a usmála se. Než jsem stačila něco povědět, Alice mě zatáhla do pokoje... Šatny? Šatny velikosti pokoje?
,,Tak, vyzkoušej si tyhle šaty.. No i když ne ty ne. Ale tyhle. Ne... A tyhle? No tak už zkoušej!" nabádala Alice. Tak tohle bude dlouhej den....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Amestea Amestea | Web | 20. listopadu 2011 v 21:10 | Reagovat

Náhodou dobé... Se přestaň podceňovat, Elis. :D

2 Elis Elis | 20. listopadu 2011 v 21:11 | Reagovat

[1]: Já říkám pouhá fakta Amesteo! :)

3 Elis Elis | 20. listopadu 2011 v 21:12 | Reagovat

:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama